Přeludy

    Ale nééé! Už zase. Zase mě ve spánku ruší. Často se mi to stává od doby, kdy sem byl ještě malej pinďour, že jsem spal a uprostřed blaženýho ticha a tmy jsem cítil něčí přítomnost. Nikdy jsem toho chlapa neviděl, ale vždycky sem cítil jak se posadil na kraj postele a něco mi šeptal. Nerozuměl jsem slovům, rozuměl jsem jen přítomnosti někoho, koho jsem si ve svym pokoji nevyžádal. Vlastně ani neměl co dělat v celym mym bytě. Jak už jsem nadhodil, nikdy jsem ho neviděl, ale proč si sakra myslim, že je oblečenej celej v černym a na hlavě má klobouk staženej do obličeje. Pokaždý, když jsem cítil, že je blízko mě, tak mě polil studenej pot a já se snažil předstírat spánek jakej maj syslové v období zimy. Najednou pocit slábnul a připadalo mi, jakoby si i postel oddechla, že je o jednoho návštěvníka lehčí. Vědomí, že tohle nezvaný zlo odchází, mi vždycky dodalo odvahu pootevřít oči. Jediný, co jsem však pokaždý viděl, byly dveře. Pomalu se zavírající dveře. Poté jsem dovřel oči a pokračoval dál ve spánku.
    Každý ráno potom bylo stejný. Smysly prožívaj restart. Oči vidí, uši slyší, ruce se hejbou. Je to dobrý. Přežil sem spánek, ale co ten chlap?! Ještě je tu? Vyskočim z postele a celej zvědavej proběhnu byt. Všechno je stejný jako před spánkem. Byt je prázdnej, okna zavřený, dveře zamčený a klíče v zámku. Jak se sem jen ten hajzl dostal? Byl tu vůbec, nebo to byl zase další z bludů, kterej si dokáže mozek sám vytvořit i bez požití intoxikačních látek? Netušim, ale občas je to na cvokaře.
    Srát na to. Je 7:36 a já musim do čtyřiadvaceti minut opustit byt a zamířit do kolbenky. Klasicky začínám žvárem na trůnu, kde se vždy podělim o svůj názor na svět. Ten potom spláchnu do odpadu, přemístim se do koupelny a ze zpocenýho ksichtu udělám ksicht. V kuchyni kopnu panáka na zahřátí a na tlak. Nahodim na záda batoh a vyrazim. Seběhnu ze schodů, venku před domem dám slalom mezi názorama na svět čtyřnohejch chlupáčů a s touhle rozcvičkou se přibližuju na autobus. Cesta je celkem příjemná, i když po dvou zastávkách si vedle mě sedne starej smradlavej dědek. Každej to zažil, jak příjemný to je. Neni otrhanej, špinavej, ani nic jinýho, ale ta stařecká zatuchlost. Ten nakyslej pach z postele a bytu, odkud se už půl století nikam nehnul. V tu chvíli si všímám, že těch starců je v busu víc, než je zdrávo. Všichni smrdí, všichni blbě čumí a všichni chtěj jen prudit ostatní lidi, který se jedou něco učit, nebo jsou na cestě vydělávat na jejich důchod. Nechápu kam pospíchaj  takhle brzo ráno. Neměli by je pouštět do mhd dřív než v devět. Slušný lidi by aspoň měli možnost bez nervů v klidu dojet do škol a práce a oni si můžou klidně zbytek dne smrdět v regálech se slevama a propočítávat dvacetikorunovou výhru nad korporací. Určitě nejsem jedinej, komu se dělá zle v přeplněnym autobuse a možnost si sednout je jedna z mála, která pomáhá proti motání hlavy a pocitu na blití. I když si někdy řikám, že blejt na starce by mohlo bejt řešení, jak je odsud dostat. Moch bych to zkusit, beztak se mi z toho pomyšlení na ně zvracet chce.
    Když vystoupim z tý chlívárny, tak mám akorát tak čas na cigáro, než dojdu na místo, kde teď budu pár hodin smrdět já. Ještě jsem se nezmínil, že na jídlo, pití, žvára a pozornost žen chodim vydělávat do call centra. Celý dny otravuju lidi, který si chtěj nerušeně přežívat a snažim se jim vnutit něco, co vůbec nechtěj a ani vlastně nepotřebujou. Nenávidim, když tohle někdo dělá mě. Kdybych něco potřeboval, tak si to přece sám seženu nebo vyřídim. Některý lidi maj ale jinej názor. Založili továrny a školení, kde učej ovce, jak bečet do jinejch ovcí poslazenej šrot. Je potřeba donutit ovci uzmout si sousto šrotu, i když je pořádně nažraná. Vzhledem k tomu, že nenávidim, když tohle někdo zkouší na mě, tak mi to pomáhá v jednání s lidma, co jsou na tom podobně jako já. Dokážu je přesvědčit, že mě sere, když mi někdo nutí něco, co nechci, ale nakonec mi to samosebou přece pomohlo, nebo zjednodušilo život. Tak se na to hlupáci bez rozumu vždycky chytnou a já pak užírám provize z jejich hlouposti. Co na to říct. Budou to zase nekonečný hodiny plný slov, plků a keců. Člověku by z toho praskla hlava.
    Po práci stejně jako dneska si chodim koupit pár piv, posadim se do parku a vychutnávam si západ slunce a konec dne za pomalýho a nenápadnýho otupování mysli alkoholem. Byly časy, kdy sem hodně žvejkal a polykal papíry. Takový ty malý s obrázky. Nehulil sem po práci na lavičkách trávu jako moji hipízácký kámoši. Nedělá mi to dobře, ale papírky - to je jiná. Pojídal sem je v tejdnu a hlavně o víkendech. Bavilo mě to dlouhou dobu, ale přišla doba, kdy mi bylo zle už i z toho. Takže jsem to ukončil. Teď už jsem čistej. Vážně. Už dva tejdny sem nic neměl.
    Dorazil sem domu za tmy. Naházel jsem do sebe játra s rejží, dvě piva a proklikával jsem se programem v televizi, kterej byl všechen do jednoho úplně stejně zábavnej. Zábavnej jako Karel Šíp. Nemělo teda smysl se dál pokoušet zabavit. Jsem unavenej a kdybych si nic nedal a zůstal vzhůru, tak bych zejtra čuměl tak, jak čumí vokoun právě z vody vytaženej. Vypnul sem bednu a zapálil sem si cigáro v posteli. Vždycky před spanim je to stejný. Položit hlavu na polštář, natáhnout se pro krabičku, zapálit a přitom koukat z okna a nebo do stropu. Jediný co jsem si zapomněl je popelník a tak musim klepat popel do poloprázdný lahve s pivem. Vajgl hodim do vnitř a pomalu usínám.
    Ráno se probudim napůl sám od sebe, napůl zatuchlym smradem. Podařilo se mi ve spánku nějak vylejt zbytek toho piva v lahvi. Vylitý teplý pivo a vajgly, to je vážně symfonie pro čichový senzory. Obzvlášť, když si tim polijete polštář, k tomu ještě sebe a v klidu si to takhle inhalujete nějakou tu hodinku. Důležitý je, že jsem si nedal k snídani naloženej filtr na chmelu. Jen nějak nepobírám, kde se vzal v lahvi druhej nedopalek. Nejspíš jsem před spaním u televize už moc nevnímal a tak sem si pivo dochutil. Rád bych se cejtil jako Sherlock, kterej by tohle samozřejmně rozlousknul do pěti minut, ale včerejší játra s rejží se chtěj podívat na svět a tak utíkám směr hajzl.
    Moc rád bych vám vyprávěl jak jsem se při kralování na trůnu cejtil, že mě to lehce natrhlo věnec a podobně, ale nestalo se tak. Všechno se dneska odehrává dost podobně  jako včerejší ráno. A to předvčerejší. A to před-předvčerejší. Znáte to. Pochybuju, že někdo z vás má tak krásně pestrej život, že po ránu na hajzlu nemusí oklepat a vyndavat si prsty zabalený v papíru z řiti. Proto bych tohle ráno přeskočil. Nic zajímavýho. Vlastně bych přeskočil i zbytek dne a další dva dny k tomu. Jak králík, kterej při prcání musí hejbat prdelí sem a tam, tak i já jsem ve stejnym stereotypu přežíval dny.
    Když už je ale řeč o tom prcání. O dva dny dále jsem narazil v baru na jednu ženskou. Lehce přes čtyřicet. Tělocvik na škole měla už někdy hodně dávno, ale ta její gargantulovsky naplněná podkozenka a huňatý kaštanový vlasy pod ramena mi zapůsobily na senzor zájmu, až se málem zavařil. Odvedl sem si ji po pár hodinách konverzace a pití domu. Posadil sem ji na postel a začal do ní lejt panáky. Chtěl jsem ji vojet, protože jsem to už pár dní neměl a tohle je vždycky jednoduchá cesta. Sám jsem se držel v klidu s chlastem, abych si to mohl všechno hezky užít. Seděli jsme na posteli, v pozadí hrála potichu televize jako kulisa a ona se o mě opírala hlavou.
    "Víš s manželem už jsme spolu nějakej ten rok," začala. "Pořád spolu párkrát týdně šukáme, ale už to není ono. Neni v tom taková dravost jako na začátku. Je pravda, že jsme si bližší, a tak je to všechno mnohem uvědomělejší a je v tom souhra a láska, ale všechno je to tak předvídatelný"
    "Hmf,"  odpověděl jsem.
    "Proto ráda chodím do barů a vyhlížim si mladší chlapy. Jsou nevybouřený a rádi si hrajou s dospělejma ženskejma. A líbí se jim moje velký přednosti. Líbí se ti?"
    "Komu by se nelíbily, snad každej kluk je ujetej timhle směrem a má rád pořádný nalejváky. A ty tvoje jsou obzvlášť hezky nalitý"
    "A co zadek? Ujde ne?" A zaujala na posteli pozici na všechny čtyři. Prohla se v páteři a vyšpulila na mě tu její prdel.
    Natáhnul jsem ruku a pořádně jí zmáčknul ty její sedací partie. Bylo to příjemný. Začala s nima kroutit a ve mně se to začalo vařit ve stejnym rytmu, jako se vlnil její zadek. Vlítli jsme na to. Přál jsem si, aby si na sobě nechala jak punčochy, tak kozačky a spodní prádlo. Nandaval jsem jí zezadu. Stačilo dát proužek kalhotek stranou a vrazit ho do tý zralý broskve. Držel jsem jí při mrdání za kalhotky, jako bych držel koňský otěže a právě jsem hecoval koně k lepšímu výkonu. Napřáhnul sem ruku s tim, že tu děvku plácnu přes prdel, abych jí popohnal na rovince.
    "Jen poběž ty klisno! Tohle máš ráda ty kurvo, že jo?" Chtěl jsem j plácnout tak, aby měla mojí ruku otisklou na prdeli ještě vedle manžela, až budou společně koukat na velice zábavnej pořad s Petrem Rychlým. Plesknutí ruky o kůži se ale ozvalo dřív, než jsem se stihnul k tý houpavá půlce přiblížit. Zvuk vyšel z kuchyně. Stál tam takovej hromotluk. Asi metr osmdesát vysokej a sto kilo minimálně. Jeho ruka akorát dokončovala pohyb, jako by házel granátem co nejdál to jen jde. Pod něj se rychle zklátila mladší, drobná holčina. Ten granát patřil jí.

    "Tohle máš ráda ty kurvo, že jo? Líbí se ti, když na tebe ty mladý vošousti hrabou, že jo?" Vylejval si na ní vztek. Stál nad ní s postojem chlapa, kterej ještě řádně neuzemnil svýho protivníka. Chytil ji za vlasy a táhnul ji za ně nahoru. Hystericky brečela a upadla před něj na kolena. Přestal jsem mrdat svojí koňskou mrchu a nehnutě jsem zíral na situaci v kuchyni. Pořád se zvednutou rukou. Klisna nic nevnímala a rajtovala mi dál vesele na čuráku. Neměla dost. Běžela Velkou pardubickou a chtěla doběhnout první.
    "Já ti dám, že budeš nechávat ty čuráčky, aby na tebe hrabaly. Já ti ukážu, na co jediný ty máš nárok. Tady máš pořádnej kus maďarský klobásy, ty svině vesnická!" Zalomil jí hlavu jedním tahem vlasů dozadu, až se holka zaklonila. Pořád měla hysterák s otevřenou pusou. Vyndal maďara z kalhot a narval jí ho hluboko do krku. S ptákem v puse dostala ještě jeden granát zleva a druhej zprava. Nehybný tělo padalo k zemi a ten magor nad ní dál leštil svojí oháňku. Pomalu se mi jejich postavy vytrácely z dohledu a já pořád nehnutě čuměl do kuchyně. V tom mi začala řvát klisna na posteli a začala se svíjet a tahat za deku pod ní. Plácnul jsem ji konečně přes tu prdel. Vytáhnul jsem ho z ní a postříkal jí celý záda až po vlasy. Upadli jsme vedle sebe, zapálili cigáro a já pomalu za neustálýho pohledu do kuchyně začal pomalu usínat na těch obřích vemenech. Někde už v dálce jsem slyšel poštěkovat psa.
    Ráno jsem se vzbudil. Mamina už nikde, jen její kalhotky byli obtočený kolem stolní lampy a na nich rtěnkou obtisknutý rty přesně v místech, kde jsem  ještě v noci uveleboval svýho ptáka. Chtěl jsem se dojít vychcat a všiml jsem si třech obtisků tlapek od psa. Byly tam jen lehce od bláta a směřovaly k posteli. Koberec před postelí byl rozválenej. Cestou na záchod jsem byl celej nesvůj a s divnym pocitem jsem ze sebe šel vypustit tlak. Ulevilo se mi a mohl jsem se jít připravovat na další prosezenej den v práci. Bylo mi hrozně divně. Motýly jsem neměl jen v břichu, ale i v prdeli, a kdyby mi tady ta zrajtovaná klisna nenechala svůj označenej suvenýr, tak bych nedokázal věřit ničemu, co jsem měl z předešlý noci v paměti.
    Za sebou jsem měl docela náročnej víkend. Ráno a odpoledne vojebávačka v práci. Večer a noc v barech s lihovinama a k tomu jedna velice milá sedmnáctka, který se zalíbil můj upřímnej náhled na tenhle pošahanej svět. Doma mi za to ukázala její pohled na správně provedenou masáž, která obnášela i smetanu z mojí tuby až do její huby. Seděl jsem večer po táhnoucí se neděli v křesle a poslouchal jsem v nostalgický náladě hudbu, na který jsem si ujížděl před pár lety. Na uších sluchátka a v uších vypalovačky od Prodigy. Po námrdu Diesel Power s Kool Keithem jsem přeladil na rap, kterej jsem za pár let projel křížem krážem od klasickejch věcí až po elektronický experimenty a temný samplovaný linie. Právě jsem poslouchal Dance with the devil od Immortal Technique s krásnym samplem od Sebastiána Bacha, když na mě přišla malá potřeba. Dal sem pauzu na přehrávači, sundal sluchátka z hlavy a zůstal nehybnej v křesle. Měl jsem mráz po celejch zádech a chlupy na těle v pozoru, jakoby chtěli z mýho těla vystřelit ven. Ta melodie od Johana naprosto jasně hrála z druhýho rohu pokoje. Když mi odmrznul krk, otočil jsem se tim směrem, kde seděl chlap u klavíru. Celej v černym, u nohou pes a s naprostou elegancí notoval Bachovu sonátu. Bylo mi z toho zle a točila se mi hlava. To přece neni možný, aby tohle byla pravda. Nezval jsem si žádnou návštěvu, neměl jsem nikde před bytem ceduli "den otevřených dveří" a už vůbec jsem neměl doma klavír. Ta postava se mi v kombinaci s motáním hlavy jevila jak v mlze, ale hudba byla úplně jasná a čistá. Chtěl jsem před tím zavírat oči a vzpamatovat se, ale i s víčkama u sebe a v naprostý tmě mi probíhala každá nota sonáty ošima až do slabin. Pochcal jsem se na místě, nemohl jsem to ovládnout. S proudem moči po stehnech jsem se zvednul a snažil jsem se dojít k tomu chlapovi, abych se přesvědčil, že to je jen halucinace a nic víc. Udělal jsem pár kroků směrem k němu a zvednul se ten jeho pes. Zaštěkal na mě. Polekalo mě to tak, že jsem zavrávoral dozadu a proběhnul jsem pootevřenejma dveřma na balkon. Zakopnul jsem o práh a svalil jsem se na zem. Hudba přestala hrát. Viděl jsem, jak na mě oba zíraj. Pes s pěnou u huby a chlápek, co měl naprosto nehybnej výraz ve stařecký tváři. Připadal mi trochu jak ten cholerickej dědek Kraus z Pelíšku. Měl tak devadesátku na krku, kůže na něm visela jako stará šunka na háku a oči měl naprosto bez jiskry. Byly naprosto prázdný. V bělmu se jen hodně matně objevovaly náznaky barev. Byly doširoka rozevřený, zakalený, ale jejich přítomnost mě probodávala pohledem stejně, jakoby nůž probodnul mojí levou půlku. Zvedal se ze židle a línym krokem se ke mě přibližoval. Tlukot srdce jsem skoro polykal na mandlích. Zvednul jsem se z tý studený podlahy a snažil jsem se zamáčknout co nejvíc do zábradlí, abych se dostal od toho dědka co nejdál. Pořád mě provrtával pohledem, kterej nebyl ani trochu přátelskej. Byl už u balkonovejch dveří, překračoval práh a natahoval ke mně ruku. Otočil jsem se a díval se z balkonu dolů. Podemnou byli čtyři patra a já přemejšlel, jestli mám na výběr jinou možnost, než se pokusit dobře dopadnout.
    "Víš, že nenávidím, když mě rušíš při hraní na klavír synu," řekl vykouřenej, chraplavej hlas s ledovym klidem.
    Znovu se mi zamotala hlava. Na těle jsem pocítil ledovej dotek kostnatý ruky a pak už jen pár vteřin  ledovýho větru podél celýho těla. Do ticha se ozvala dutá rána a zakřupání kostí, co znělo jak šlápnutí na suchou větev. V posledních okamžicích vědomí jsem se díval z chodníku podél domu nahoru. Ve čtvrtym patře jsem si všiml otáčejícího se starce na balkóně, kterej byl oblečenej do černýho obleku. Odcházel a v jeho blízkosti se ozvalo nadvakrát mohutný zaštěkání.

Zapomnění

                                                          1.Den?

    Rozšíření zornic, zrychlenej tep, uvolňování těla v útulně zatuchlym bytě. Napiju se z flašky Johnyho a zvedam klíče od bytu. Vyrážim do ulic plnejch rozsvícenejch lamp a jdu na svou oblíbenou procházku nočnim městem. Nikdy nevim jakym směrem se vydam a kam dojdu. Nechávám to osudu. Procházim temnýma koutama ulic v místech kde světlo z lamp neni tak intenzivní nebo neni vůbec. Nemam rád, když mě vidí okolí. Jsem radši když sleduju okolní svět schovanej a nepozorovanej. Nejspíš je to věc, kterou jsem se naučil od mojeho nejlepšího přitele z dětství, chameleona. I když věděl, že jsme přátelé, stejně se vždycky maskoval podle okolí aby měl klid. Asi ho bavilo sledovat všechno v klidu a s pocitem, že o něm nikdo neví. Protože svět a lidi předevšim jsou potom realnější a přirozenější, než když vědí, že je někdo sleduje. Na nic si v tu chvíli nehrajou a najednou nevadí, když se škrabou na prdeli, prohrabujou si kulky a nebo se vrtaj v nose. Člověk by pak skoro ani nevěřil, co všechno má každej z nás a v našem okolí za zvláštní zvyky za které se stydí před ostatníma.
    Proto usedám často na roh ulice oblečenej do černejch, roztrhanejch a volnejch hadru. Nechci aby mě kdokoli viděl a začal se chovat odměřeně. Rád se bavim sledováním osudu jinejch lidí. Je to v podstatě jediná moje činost v životě, pokud teda vynechám žraní, sraní, spaní a šukání. Koukám na to mraveniště lidí pobíhajících sem a tam v podvědomym strachu z toho, že neví kdy a kde je potká jejich mravenečník, slupne jejich bídnou skořápku a odejde jakoby ten jejich těžkej a složitej život nestal ani za odplivnutí. I já se občas potýkam se strachem z toho kdy a kde se ten muj mravenečník objeví, ale seru na něj. Když já nestojim ani za poslední vykouřený žváro, tak on mi nestojí za to abych na něj myslel.

    S úsměvem na rtech, že jsem s touhle jsem se s touhle realitou už dávno smířil otevírám pivo a na pár polknutí ho do sebe posílám celý. Zapaluju stařenu a přemejšlim že je čas zkontrolovat střípky osudu mejch bejvalejch přátel a kamarádu přez sociální síť. Je to jediná možnost jak se o nich dozvědět. Zavrhli mě už dávno, prej sem divnej. Chci zvednout telefon a jako vždy mi upadne. Nejsem žádnej retard, ale od jistý doby mi vynechává paměť a vždycky zapomenu, že mi chybí dva prsty na pravý ruce. Prostředník a prsteník. Zvláštní že takovou informaci, jakože je člověk na pravou ruku skoro chromej, mozek někde vždycky ztratí.
    O ukazovák jsem přišel před pár lety. V době kdy jsem svět viděl růžovejma brejlema a měl jsem pocit, že svět je krásný a pohodový místo. Měl jsem práci, byt, nádhernýho dobrmana a překrásnou sladkou holku, která mě milovala , starala se o mě, zažíval jsem s ní nejkrásnější chvíle a kdyby bylo potřeba obětovala by pro mě cokoli. Jasně každej má svý tmavý dny a byli tu hádky, neshody a problémy, ale časem se dycky všechno vyjasnilo, vysvětlilo se co se děje a kde by sme se měli pozastavit nad svym chovánim a potom všem se zase všechno vrátilo do pořádku. Nikdy sme se nepřestali milovat a čim víc sme se znali a čim víc sme o sobě věděli co jsme zač, tim víc krásný to bylo. Jednou ale přišla hádka, kterou jsem těžce rozdejchával. Zjistil jsem, že i přez to všechno skvělý mezi náma mi byla nevěrná a ještě k všemu s takovou neuvěřitelnou gumou. Ono ani nejde o to, že to byl naprostej idiot a nula. Nevěra nasere vždycky, obzvlášť, když člověk miluje, věří a chová se fér a s respektem k tomu druhýmu. Hádali jsme se, nadávali sme si a řvali sme na dlouho. Ani jeden nechtěl přiznat chybu a když praštila z dveřma, tak mě nenapalo nic jinýho, než přejít z bolesti psychický na bolest fyzickou. Rozhod sem se, že si useknu prst. Sranda ale byla v tom, že jsem měl doma jen jeden nůž a k tomu ještě tupej jak můj výraz po ránu. Musel jsem řezat dlouho a po tenkejch vrstvách a když jsem narazil na kost, musel jsem do nože mlátit druhou rukou. To všechno trvalo nekonečně dlouho asi jako když jste hladový jak krávy, objednáte si v restauraci a číšník vám řekne "hned to bude". Když to teda bylo, tak ve mě ale všechen vztek nepovolil, tak jsem do toho ufiknutýho prstu mlátil hrncem od brambor dokud z toho všeho nebyla jedna masobramborová kaše. V bolestech, slzách a zvratkách jsem nakonec usnul a rána se časem zacelila. Důležitý bylo, že jsem na nějakou dobu měl v hlavě ten prst a ne obraz toho, jak na sebe ty dva hrabou, smějou se a užívaj si to. S takovou gumou kurva!
    Co se týče mojeho druhýho prstu kterej na mojí ruce chybí, tak je zajímavý, že si nepamatuju jak jsem o něj přišel. Kdo ví co se dělo. Třeba si časem vzpomenu, ale právě teď je potřeba zapálit další stařenu a hodit přitom mlsnym okem do okna naproti, kde se právě převlíká ta sladká sedmnáctka Klára ke spaní.

    Kontroloval jsem jak poslední zbytky kouře opouštěj moje plíce ve vzduchu a Klára zhasnula a buď si teď sama mastí frndu a nebo spí. Mě se prohnalo hlavou, že bych se moch podívat za svou ženou. Tři hodiny po půlnoci je v pododě čas na návštěvu. Zkontroluju místo, kde jsem teď pár hodin seděl, abych případně přišel o co nejmíň věcí, nahodil jsem kapuci přez hlavu a vyrazil jsem.
    Nebydlí od mojeho oblíbenýho místa zrovna nejkratší vzdálenost a tak jsem se rozhod, že to vezmu městskou hromadnou.
    Stařena na zastávce líně hoří a já si všímam, že autobus už se konečně přibližuje. Skoro prázdnej. Na lístek seru, na revizory seru, všímám si, že poslední dobou na hodně věcí seru, ale sedám si a neřešim. Cestou posloucham hudbu a pozoruju okolí. Jedna z mála věcí co mě vždycky uklidňovala a bavila, je sledovat scenérii okolo sebe bez okolních zvuku, jen ve spojení s hudbou. Užívám si to a nevědomky se pomalu přibližuju k místu. Jediný co mě vždycky sralo v mhd a sere mě to i teď jsou ožralové a smradlavý bezďáci. Snažim se to ignorovat. Nerad bych musel někoho mlátit jen proto, že je dement. Příští zastávka je moje. Připravuju cigáro a po otevření dveří zapaluju.
    K baráku to mám akorát jedno cigáro a vyhledávám správnej zvonek. Zvonim. Nic. Zvonim. Nic. Zvonim. Nic. Zvonim. Ozývá se šramot "zase ty. ty magore, už se z toho snu prober a nech naší rodinu na pokoji. Chceš, aby sme na tebe zase volali fízly?"
    Co těm lidem jebe řikám si. Proč maj rodiče mojí nejmilejší se mnou problém? Jak jako, zase volat fízly? A kde ona vůbec je? Po chvilkovym boji s mojí prstovou nemotorností vytáčim její číslo. Hluchý. Zase. Co to má kurva bejt? Vytáčí mě to do nepříčetnosti, protože od naší první velký hádky se často setkávám s pocitem, že se nejspíš někde poflakuje s gumou. Snažim se v sobě tuhle myšlenku co nejvíc potlačovat, ale strach uvnitř občas mluví. "DRŽ HUBU TY ZMRDE, ONA BY MI TO NEUDĚLALA"! Křičim na něj vždycky a občas i nahlas a po chvíli to přejde. Co teď ale s načatou nocí?

    Nepřemejšlim dlouho. Když se delší dobu poflakujete venku jen po nocích, začnete hledat společnost na místech, kde se lidi pohybujou. Bary, kluby, bordely, herny. Na pití a přeplněný kluby dětma co se motaj od stěny ke stěně nemam náladu. Peněz mám dost. Neptejte se kde je beru. Stejně by mi to nikdo nežral a nebo by mu z toho nebylo dobře. Důležitý je, že škvára je a nemusim se o ní starat. Jediný co teď postrádám je příjemná společnost a tu najdu jedině v domech neřesti. V pár z nich už jsem strávil tolik času, že bych jim moch dělat fotografa jen z fotek co mam v hlavě a dal bych dokupy každej kousek prostoru, kde to mrdem smrdí i na hajzlech.
    Otevírám dveře, vycházim dvě patra po schodech, kde čekaj další dveře s mřížema a zvonkem. Zazvonim. Z reproduktoru se ozve nežně rajcovní hlas tak devatenácti letý holky:
 "prosim?"
 "HÁÁÁÁLELŮŮŮJA" zvolám zvesela.
 "jéé to jsi ty? pojď nahoru už tě čekáme."
    Výhodou toho, když část života prožijete na jednom místě je, že si vás všichni pamatujou a  vy si pamatujete ostatní. Výhodou toho, že dost času trávíte po bordelech a strip klubech je, že si vás pamatuje spousta krásnejch holek. A pokud člověk neni úplnej idiot a spočte si jedna a jedna, tak mu dojde, že na těhle místech je dost holek, který neodbytně otravuje hromada zpocenejch, umaštěnejch a plešatejch hulibrků. Všichni do jednoho přijdou. Jsou nalitý jak mlíko do hrnku a svojí myslí zbarvenou chlastem se snažej "obrovskym" šarmem zaujmout a vojet ty nejvíc rajcovní holky co se tu tak spoře oděný pohupujou v bocích. Šel jsem na to jinak. Jen se vždycky posadim, objednám si něco k pití, otevřu si knihu a dělám, že nikde žádný nejsou. Nějakou dobu se nic neděje, ale po pár hodinách si vždycky všimnou, že je v podniku někdo kdo nemyslí jen na mrd a přisednou. Nějakej čas je potřeba investovat do zájímaní se o jejich kecy typu "muj pejsek se ráno vůbec nechtěl vyčurat" nebo "a ona si jako myslí, že když si vezme ten volnej svetr, že to zakryje tu její tlustou prdel", ale garantuju vám, že to neni horší, než čtyři dny zácpy a výsledky jsou mnohem voňavější.
    Ten hlásek v mikrofonu patřil Peťule. Jednadvaceti letá brunetka s vyrázem a očima, který ti už na první pohled dávaj jasně číst "jsem malinký neškodný zvířátko, buď na mě hodnej". Kdybyste ale jen tušili jakej zvěřinec je její noční život. Ani tvoje máma dohromady s mámou tvýho nejlepšího kámoše toho nenahulili tolik co tohle drobný stvoření.
 "Ráda tě vidim. Vzadu je Marťa s Veronikou a nuďej se. Nebo bys tu moch bejt chvíli se mnou a zpříjemnit mi to tady. Dneska hold neni mrduchtivej večer."
    Hodila po mě pohled jako by slovo "mrduchtivej" bylo něco tak špatnýho, že by zasloužila naplácat. A že by zasloužila!
 "Nalej mi panáka ať se trochu zahřeju maličká"
 "Tak zahřát bys potřeboval? Že si neřekneš o něco jemnějšího než o panáka. Nebo snad vostřejšího?"
    Usmála se na mě jako by právě prozradila to největší tajemství a přitom mi dávala najevo, že si to mam nechat jen pro sebe. Otočila se na podpatku tak rychle, že mě ovanul její parfém a slabej vánek z pramenu rozpuštěnejch vlasů, který jí zahalovali skoro do půlky zad.
 "To ti teda řeknu, jsem ráda, že jsem tu nebyla včera. Přijela sem banda zavšivenejch rusáků. Osm, devět. Nevim přesně. A vyžádali si na pokoj hromadu chlastu a Moniku s Verčou."
     Jen pro ujasnění. Monika i Veronika jsou holčiny cca čtyřiadvacet roků, melouny na hrudníku a prdele jak pětatřicítka po dvou dětech. Prostě samice jak maj bejt.
 "Ty dvě chudinky tam s nima byli asi čtyři hodiny a oni se na nich střídali jak na autodromu. To bych nezvládla jak fyzicky, tak psychicky"
 Asi jako bys měla problém zhltnout sama pizzu u filmu. Pomyslel sem si.
 "Ještě ke všemu dejchat takovou dobu ty jejich zpocený výpary co smrděj jak mlíko tejden na slunci. Chlupatý mlíko chi chi chi. Něco odpornýho tyhle  ehm-lidi."
     Seděli ste někdy v nadupanym autě, který šlapalo jen na volnoběh a mohli ste si v klidu přidávat plyn a poslouchat jak si to vrní? Asi takhle na mě chrlila Peťula jednu větu za druhou. Usoudil sem, že si večerní nudu s holkama pokracujou kreslením obrázků kokeše na zrcátku a následnou inhalací. Byla roztomilá, ale dostal sem z toho chutě.
 "Nakreslíš mi taky jednu?"
 "Tobě nic neuteče" usmála se.
Sedli jsme si ke stolku. Připravila dvě. Dlouhý jak vypláznutej jazyk každýho maníka, kterej zahlídne tyhle holky v minisukních opřený o bar. Byl to pech, že si všichni vylili koule den před tim a já moch v klidu popíjet a kecat u stolku s timhle pocukrovanym stvořením. Byla plná energie, tak si stoupla na stolek. Všechny tu měli uprostřed tyč, takže se mi tu po dalších pár hodinek nakrucovala před očima a přitom sme probírali život i úplný hovna. Představte si tu scénu ve Vetřelci, jak se ten malej slizkej parchant dostával z těla ven a pak s výrazem dementního křečka utíkal pryč. Asi tak se chtěl chovat muj pták, ale musel sem udržet vše pod kontrolou, aby sem udržel mojí pozici důvěrnýho přítele. S takovou k vám maj holky mnohem blíž a vyhrnujou sukně vejš. Vim to, tak proč si to kazit.
    Pití, smíchu, tance bylo už dost a dost. Loučil sem se s Peťou objetím a něžnou pusou po který mi stihla ještě šeptnout:
"Jsem ráda, žes zase přišel. Nechtěl bys aspoň malou kuřbu než odejdeš?"
"Jsem už úplně kantáre kotě, ale pamatuju si, že to mam u tebe."
    Poslal sem jí vzdušnou pusu a potácel se bůhvíkam, doufejme, že domu. Vycházelo slunce a krysy začínali vylejzat ze svejch bytů, aby mohli zase někde urvat kus potravy.
   
                                                     2.Den?
    Smrknu opačnym směrem, pálí to. Rozšiřujou se zornice, zrychluje se tep i dech. Začíná mi startovat vědomí a smysly. Někdo po ránu rád kávu, někdo cukr. Zapíjim to Walkerem, zvedám klíče od bytu a vyrážim do ulic. Nikdy nevim kudy se vydat. Nikdy nevim kam dorazim. Jedno je jistý, miluju se procházet nočníma ulicema. Hlavně zapadnout, vyhnout se světlům a bejt neviditelnej. Všechno a všichni jsou pak upřímnější a skutečnější, než když ví, že je někdo pozoruje a já pozoruju rád.
   
Kupuju si dvě piva a dorážim na svoje oblíbený posezení na konci ulice. Startky hořej, tekutej chmel stejká až na dno mojeho žaludku. Přemejšlim, vzpomínám. Nějak mi to nejde. Poslední dobou jakoby mi vynechávala paměť a tak jen nehnutě posedám, popíjim a pozoruju sedmnáctku Kláru v okně naproti. Nejspíš byla nakupovat s matkou nový oblečení. Hezký kousky to byli a ona si je před zrcadlem oblíkala a svlíkala a dělala na sebe škleby a pózy. Ještě, aby ten šatník nebyl hezky vyzbrojenej, když její máma byla jedna z těch co umí kdykoli a kdekoli roztáhnout nohy tak, že by ste mezi ně vyskládali půlku mateřský školy. Jedno smrádě vedle druhýho. Sluší ti to Klárko.
    Chtěl sem zavolat svý ženě. Rád bych jí viděl. Vytahuju telefon z kapsy, spadne mi. Jsem dement zapomnětlivej. Jako bych nevěděl, že jsem si někde jinde zapomněl dva prsty. Nakonec vytáčim její číslo. Několikrát. Pokaždý hlucho a tak jsem vyrazil směrem k ní. Neni to zrovna nejblíž, takže zase mhd. Typická noc, vzadu někdo smrdí, vepředu někdo huláká a u mojí sedačky někdo postává a kouká na mě. Nejspíš něco chce. Dělám, že nevnímám. Poslouchám hudbu a obraz mi dotváří scenérie kolem. Dojedu na cílenou zastávku, vystoupim a zapaluju stařenu. Dojdu ke zvonku, zvoním. Nic. Zvoním. Nic. Zvoním. Z repráku se ozve hlas jejího otce.
"ty hovado vymaštěný zmiz odsud. Nemáme na tebe nervy"
"Já už na to kašlu, volám fízly. To už se nedá vydržet. Tohle je tu každou noc." Slyšel jsem v pozadí vzlykající hlas její matky.
   
Nevim co jim to hrabe, dyť sem se jen chtěl zeptat, kde mam ženu a oni na mě takhle. Radši mizim. Po cestě ještě zkouším vytočit její číslo, ale z druhý strany zase jen hlucho. Kde jen může bejt? Neřikejte mi nikdo, že je snad s gumou. Ale nééé. Jsi hovado, že takhle vůbec přemejšlíš. To by ti neudělala. Ale co teď s načatym večerem? Na hlučný a přelidněný kluby a bary nemam náladu, mrknu se za holkama.
    Dveře, schody, všechno zvládám s naprostou elegancí a zvonim na další zvonek. Tady mě aspoň nepošlou do prdele.
"prosím?"
"HAALELŮŮŮŮJA"
"poď dál brouku" ozve se.
    Ozve se bzučák a za nim mě přivítá Lenička. Vysoká štíhlá zrzečka. Většinu času se tváří jak kdyby jí ve dvaadvaceti letech došli všechny síly, ale když na ní promluvíte rozzáří se jakoby nikdy o žádnou starost ani nezavadila. Ta jeji drobounká prdýlka v džínovejch kraťáskách byla jako směrovka na dálnici. Člověk za ní musel jít a sledovat jí. Bál se snad, že by minul ukazatel BAR? Nebál, ale proč se na ten houpající ukazatel nedívat jen tak pro jistotu.
"Nalej mi lízátko panáka a řekni, kde je Peťula. Má tu dneska bejt a má u mě dluh."
"Vy jste úchyláci dva. Ale máš teď smůlu. Před pár minutama si jí odved jeden maník na pokoj. Teď už se mu buď podlamujou nohy s ptákem nasátym v její pusině a nebo mu právě při mrdání odehrává topořící symfonii, která vychází z jejího hrdla. Musíš si hold počkat."
"Nevadí. Počkam si, kdyby něco sedim támhle u stolu." Podala mi panáka a já jí zastrčil bankovku za kalhotky s poděkováním.
       Sednul sem si ke stolu, upíjel a četl jsem si asi půl hoďky. Přibíhala ke mě Peťula i s Lenkou. Drželi se za ruce a smáli se na mě jak dvě puberťačky. Všimnul sem si maníka jak odchází a podlamujou se mu nohy. Ta mu musela naložit.
Holky si sedly vedle mě, popíjeli sme a holky se chichotali mejm přiblblejm fórům a narážkám. Občas si něco špitaly mezi sebou a já sem pociťoval, že líp už snad ani nemůže bejt.
    Přišli dva starší chlápci. Zrzečka je šla obsloužit na bar a po chvíli na nás hodila pohled, kterej sem znal. Vyžádali si jí na pokoj. Asi šli na půl s prachama, potřebovali upustit páru. Neměli kde a neměli ani za co, tak se rozdělili. Po chvíli jsem ucejtil kousnutí do ucha. Petra mě chtěla vytrhnout z mojí ztráty v myšlenkách a povedlo se jí to. Vzala mě za ruku a táhla mě dozadu za plentu s korálkama. Došli sme k pokojům, kam si voděj klienty a v uličce mě přimáčkla ke zdi, klekla a rozepínala mi kalhoty. Udělal sem krok doleva, protože sem si všim pootevřenejch dveří a nakouknul sem. Tam Zrzečka Lenička celá v černym a v kůži. Klečela a jeden z frajírků co přišli jí olizoval její kozačky, který jí končili snad až ve slabinách. Druhej seděl před ní a lahodně mu vysávala hadici. Všimla si nás a mrkla jako by řikala: "Ahoj, jak to de?" Usmál sem se, protože sem si všim, že jí Péťa mávala nazpět. V kleče s mym ptákem v její dětský ručičce.
    Byl to ráj. Seděl jsem pak ještě s holkama u stolu a popíjel. Popichoval sem Lenku, že nevim koho nazývá úchylákama, když sama řeže a šoustá chlapi jak řezník krocany. Prej jí to tak baví, že když už se s ní snažej chlapi vymrdat, tak si ráda diktuje podmínky jejich kapitulace. Příjemnej večer o tom žádná.
    Domu sem dorazil zase tak, že ani nevim jak. Hlavně, že jsem moch zapadnout do peřin.

                                                     3.Den?
    Po pár hodinách mě probudí tlukot na dveře. Snažim se to ignorovat, ale vytrhne mě to ze snů. Doufám, že to přestane, ale dlouho se to nemění. Stihnu si mezitim dát cukřík jako poslušnej kůň, abych byl schopnej za takovejch podmínek vůbec vnímat. Otevírám dveře, který se v půlce rozrazej. Padám k zemi a bouchnu se hlavou o zeď. Motá se mi hlava a napůl ztrácim vědomí. Stíhám jen pobrat, že mi někdo nasazuje klepeta. Další osoby vtrhnou do mojeho bytu a rozdělujou si pokoje. Fízlové. Ta bláznívá matka mojí ženy je na mě fakt zavolala a dala jim moje iniciály a adresu. Mrcha jedna. Nasrala mě a přemejšlim, proč takovej povyk a zacházení kvůli tomu, ale v polospánku, při čekání na náběh matra a ráně do hlavy nejsem schopnej jednat a mluvit. Ochotně se podrobuju tomu divadlu a jdu kam mě táhnou. Pár lidí zůstává v mym bytě a slíděj tam, jako lovecký psi co hledaj právě sestřelenou veverku. MATRO. Kurvafix, mam tam cukru za deset litrů. Nemam rád, když musim pobíhat po dealerech. Když se musim podřizovat jejich pravidlum, času a ještě se tvářit jakoby sem jim snad měl projevovat úctu, když jde o čistej obchod a nic víc. Proto si beru radši za hodně, abych byl tomuhle ušetřenej. Je to schovaný, ale tyhle ohaři v mym bytě to jistě vyčuchaj. Průser.
    Po nějaký době dorazíme na záchytku. Strčej mě do chládku a nikdo se mnou nemluví. Den, dva. Nikdo nic. Občas mi přinesou něco k pití a drobet k jídlu. Nereagujou na můj hlas. Křik. Jen vyhrožujou, že jestli nepřestanu, tak to všechno bude ještě míň příjemný. Sedim tu dva dny s holou prdelí jak budha v písku, akorát se jako on neusmívám. Přemejšlim co se může dít. Proč to všechno? Kvůli tomu, že sem v noci zazvonil u starců to snad ne. Že by dostali echo, že se nedopuju instantnim kafem po ránu, ale jinou chemickou skračkou. Jak? Jak by na to mohli přijít? Dobře najdou to u mě, ale to by už předem museli něco tušit. Chytli snad někoho a ten práskal, že si rád dělám zásoby? Co kdyby s umýslem dál prodávat, že jo. Nebo sem někde něco vytrousil, aniž bych si to uvědomil? Já kretén zapomnětlivej, prsty zatracený! S bolestí v hlavě a únavou usínám. Aspoň chvíli klid.
    Rachot. Otevíraj se dveře.
"tak vylez ven ty zmrde a hezky pomalu. Nepomůžeš si. Je nás tu jak cikánů a stejně tak férový dokážeme bejt."
"vo co de?" ptam se a vztekám. Rána do zad je odpověď jak se se mnou bude dál jednat, jestli nezavřu hubu. Poníženě se podřizuju.
   
    Odvedou mě do místnosti ke stolu. Hlavní fürrer si sedá naproti mě a další dva frickové stojej u kraje místnosti. Předhodí přede mně papír a ptá se jestli jim náhodou nechci něco říct. přečíst si ho nemůžu, ruce mám za sebou a v klepetech. Vracim odpověď, že na to bych se měl snad ptát já. Hodí přede mně cigáro a sirky. Nezapálí mi a sám to udělat nemůžu. Gesto ala - můžu pro tebe něco udělat, ale radši bych ti nasral do huby. Sám si udělá pohodlí, zapálí si velblouda a otevře desky.
"Zadržený X,Y. Bydlištěm bla bla bla. Poznávací znamení chybějící články prstů na ukazováčku a prostředníku. Bla, bla, blaaaaaáááá. Tady to začíná bejt zajímavý. Byl ste ohlášen jako narušitel, nočního klidu opakovaně každou noc už cca. třináct dní. To je jedna věc. V souvislosti s tím, že osoba co na tebe podala tuhle stížnost je ta samá, která už cca. třináct dní pohřešuje svou dceru. Museli jsme zjistit co jsi zač. Pořád nám nechceš nic říct, abych si tu za tebe nemusel nechat vysušovat krk mluvením?"
    Nevěděl jsem co říct sám sem se divil, že moje žena už je tolik dní pohřešovaná. Co se stalo? Proč to nevim? Necham ho mluvit, třeba z něj vypadne něco kloudnýho. Kejvnul sem, ať pokračuje.
"Jak chceš. Nechali sme na tebe nasadit dva lidi, aby tě sledovali. Všimli sme si, že rád holduješ děvkám a rád si necháváš čistit dýchácí cesty což? Před devíti dny jsi byl nakoupit sosání na další dny. Chtěl sis asi osladit život, ale spíš sis ho pěkně vosolil. Našli sme u tebe fet za pět litrů.A při posedávání a šmírování nezletilejch se ti povedlo ty úchyle, žes vytratil jeden pytel na tý svojí lavici, kde sedáváš. Otisky prozradili, že je to tvoje" Úchyl prej. Kdyby to sám viděl, neměl by tyhle keci a přidal by se. Ledaže mu už nějakej mladej frajírek vopíchal do prdele jeho sladkou princeznu a ta si nemohla pár dní sednout na kaďák, ani usrat. Do místnosti vlítnul služebnickej fricek s dalšíma papírama, který mu hodil na stůl.
"Tady máte zbytek pane Janek." Janek prej. Janek dudák se tu snaží tvářit jak posranej Kojak. Janek, psí zadek pokračoval.
"Takže obtěžování, fet ve velkym. To všechno už máš na krku panáčku. Z toho se nevykroutíš. A teď se podívejme na poslední věc." Zadíval se do novejch lejster. "Si v prdeli zmrde." vyhrknul na mě a já vůbec netušil, která bije. "Že si smaženka a hovado co po nocích píchá s mladejma holkama je jedna věc. Ale že si takovej zkundyksicht, kterej vodkrouhne svojí starou z toho se nevyvlečeš."
"COŽEEEE?" zařval sem na něj "CO TO DO PSÍ PRDELE MELEŠ? SI ŽRAL PO RÁNU KACHNÍ PRŮJEM, ŽE MELEŠ TAKOVÝ SRAČKY NE?"
"Byli u tebe nalezeny stopy krve a otisků. Jeden vzorek krve souhlasí se zavražděnou ke který si nás doved vlastně taky ty. Před dvěma tejdnama ses zhádal se svojí starou. Řvali ste jak dogy, takže vás bylo slyšet všude kolem. Prej kvůli někomu, komu si řikal guma. Vyběhla ven z bytu, ty za ní. Chytil si jí po třech patrech schodů a utlouk si ji v amoku do nehybna a ještě si do ní řezal dál. Ona se ti stihla ještě zakousnout do ruky a překousnout ti v bolestech druhej prst, kterej sme pak našli zaseklej v jejím hrdle. I když už se nehejbala. Tak to bylo podle výpovědi svědků co to viděli skrz dveře. Nikdo to nenahlásil, protože se báli, že by se mohlo stát něco jim. Perlička nakonec je, že jsi byl po hodině spatřenej, jak odcházíš z bytu po půlhodinovejch intervalech s pytli na ramenou přímo na to tu tvou úchylnou vyhlídku, kdes jí po částech zakopal."
    Nemoch sem uvěřit tomu co řiká, to nemohla bejt pravda, ale postupně mi ukazoval důkazy a výpovědi a nebylo o tom pochyb. Začal jsem se pomalu hroutit. Nevěděl jsem jestli je to sen nebo ne. Ale tlak na zápěstí od klepet dokazoval, že ne. V hlavě mi začali vyskakovat střípky a fotky. Viděl jsem před očima její pokřivenej obličej z toho jak na mě křičela. Viděl jsem jak utíká po schodech a já vyrážim za ní. Viděl jsem jak koukám na další chybějící prst a zkrvavenou kost co mi trčela z ruky. Jsem v píči. Nejsem nic než sjetý agresivní hovado zaslepený ženskou a chorobnou žárlivostí. Žárlivostí kvůli gumě!
"Toho dotyčnýho, kterýho si nazýval gumou jsme ještě nenašli, ale nejspíš to nebude nic hezkýho po tom jak sme našli tvojí starou."
    Měl pravdu. Vzpomínal sem si. Chtěl jsem uklidit její mrtvý tělo a uklidit stopy po zápasu. Ten zkurvenej píčus na ní čekal dole ve vchodě a chtěl po mě vystartovat, když jsem chtěl vyjít na ulici. Byla tma na chodbě a vystartoval. Svalil mě na zem a mě se podařilo kopnout ho přímo do vajec. Složil se, jak letadlo ze dřeva a já ho dokopal, domlátil a odtáh na byt. Po tom co sem po kouskách odnosil tělo mojí ženský, tak jsem cestou vyzvednul kyselinu u známýho. Vařiče fetu. Přišel jsem domu. Na kusy ho rozřezal pilou, narval do vany a nechal jeho hnusný gumový tělo rozložit na hnusnou gumovou želatinu. Z těch výparů sem omdlel a spal asi pár dnů a od toho probuzení jsem se probouzel se ztrátou paměti. Každej den sem se probouzel a měl sem za to, že je stejnej den jako dycky. Výpary, fet, totální psychickej výpadek, ze mě udělali dementa s nenávratně narušenou částí mozku.
    Když jsem si to všechno uvědomil a přiznal si, že se to stalo. Vystřelil jsem ve vzteku ze židle rychlostí dobře mířený kulky na hlavního fürrera. Přeskočil jsem stůl a zakousnul se tomu zmrdovi do krku a hryzal co se dalo. Vytejkala mu rudá po krku na podlahu, svíjel se a slyšel jsem jen křupání a pak obrovskou ránu. Dál už byl jen pískot v uších. Bolestivý světlo a pak naprosto uklidňující tma a klid. Sestřelili mě z něj a to bylo to poslední co jsem zažil.
   
    Poslední vteřiny před tim hrobovym tichem jsem měl v hlavě jen otázku. Proč se to všechno tak zvrtlo? Byl jsem žárlivej, psychicky narušenej zmrd, kterej nedokázal překousnout co se mu v životě děje? Můžou za to ženský, že se chovaj jak klíšťata vysávající z chlapa krom peněz i rozum a život? Můžou za to drogy? Chlast? Společnost, nebo špatný dětství? Jedno je jistý. Občas stačí málo, člověk uhne na špatnou stezku a už nejde udělat krok zpět, aby se nezpustil z toho obřího tobogánu, kterej vede jen do kanálu plnýho sraček. Kořeny ke špatnostem jsou v každym z nás. Je důležitý se vyhnout úrodný půdě, která by nás v tom mohla podpořit.