Přeludy

    Ale nééé! Už zase. Zase mě ve spánku ruší. Často se mi to stává od doby, kdy sem byl ještě malej pinďour, že jsem spal a uprostřed blaženýho ticha a tmy jsem cítil něčí přítomnost. Nikdy jsem toho chlapa neviděl, ale vždycky sem cítil jak se posadil na kraj postele a něco mi šeptal. Nerozuměl jsem slovům, rozuměl jsem jen přítomnosti někoho, koho jsem si ve svym pokoji nevyžádal. Vlastně ani neměl co dělat v celym mym bytě. Jak už jsem nadhodil, nikdy jsem ho neviděl, ale proč si sakra myslim, že je oblečenej celej v černym a na hlavě má klobouk staženej do obličeje. Pokaždý, když jsem cítil, že je blízko mě, tak mě polil studenej pot a já se snažil předstírat spánek jakej maj syslové v období zimy. Najednou pocit slábnul a připadalo mi, jakoby si i postel oddechla, že je o jednoho návštěvníka lehčí. Vědomí, že tohle nezvaný zlo odchází, mi vždycky dodalo odvahu pootevřít oči. Jediný, co jsem však pokaždý viděl, byly dveře. Pomalu se zavírající dveře. Poté jsem dovřel oči a pokračoval dál ve spánku.
    Každý ráno potom bylo stejný. Smysly prožívaj restart. Oči vidí, uši slyší, ruce se hejbou. Je to dobrý. Přežil sem spánek, ale co ten chlap?! Ještě je tu? Vyskočim z postele a celej zvědavej proběhnu byt. Všechno je stejný jako před spánkem. Byt je prázdnej, okna zavřený, dveře zamčený a klíče v zámku. Jak se sem jen ten hajzl dostal? Byl tu vůbec, nebo to byl zase další z bludů, kterej si dokáže mozek sám vytvořit i bez požití intoxikačních látek? Netušim, ale občas je to na cvokaře.
    Srát na to. Je 7:36 a já musim do čtyřiadvaceti minut opustit byt a zamířit do kolbenky. Klasicky začínám žvárem na trůnu, kde se vždy podělim o svůj názor na svět. Ten potom spláchnu do odpadu, přemístim se do koupelny a ze zpocenýho ksichtu udělám ksicht. V kuchyni kopnu panáka na zahřátí a na tlak. Nahodim na záda batoh a vyrazim. Seběhnu ze schodů, venku před domem dám slalom mezi názorama na svět čtyřnohejch chlupáčů a s touhle rozcvičkou se přibližuju na autobus. Cesta je celkem příjemná, i když po dvou zastávkách si vedle mě sedne starej smradlavej dědek. Každej to zažil, jak příjemný to je. Neni otrhanej, špinavej, ani nic jinýho, ale ta stařecká zatuchlost. Ten nakyslej pach z postele a bytu, odkud se už půl století nikam nehnul. V tu chvíli si všímám, že těch starců je v busu víc, než je zdrávo. Všichni smrdí, všichni blbě čumí a všichni chtěj jen prudit ostatní lidi, který se jedou něco učit, nebo jsou na cestě vydělávat na jejich důchod. Nechápu kam pospíchaj  takhle brzo ráno. Neměli by je pouštět do mhd dřív než v devět. Slušný lidi by aspoň měli možnost bez nervů v klidu dojet do škol a práce a oni si můžou klidně zbytek dne smrdět v regálech se slevama a propočítávat dvacetikorunovou výhru nad korporací. Určitě nejsem jedinej, komu se dělá zle v přeplněnym autobuse a možnost si sednout je jedna z mála, která pomáhá proti motání hlavy a pocitu na blití. I když si někdy řikám, že blejt na starce by mohlo bejt řešení, jak je odsud dostat. Moch bych to zkusit, beztak se mi z toho pomyšlení na ně zvracet chce.
    Když vystoupim z tý chlívárny, tak mám akorát tak čas na cigáro, než dojdu na místo, kde teď budu pár hodin smrdět já. Ještě jsem se nezmínil, že na jídlo, pití, žvára a pozornost žen chodim vydělávat do call centra. Celý dny otravuju lidi, který si chtěj nerušeně přežívat a snažim se jim vnutit něco, co vůbec nechtěj a ani vlastně nepotřebujou. Nenávidim, když tohle někdo dělá mě. Kdybych něco potřeboval, tak si to přece sám seženu nebo vyřídim. Některý lidi maj ale jinej názor. Založili továrny a školení, kde učej ovce, jak bečet do jinejch ovcí poslazenej šrot. Je potřeba donutit ovci uzmout si sousto šrotu, i když je pořádně nažraná. Vzhledem k tomu, že nenávidim, když tohle někdo zkouší na mě, tak mi to pomáhá v jednání s lidma, co jsou na tom podobně jako já. Dokážu je přesvědčit, že mě sere, když mi někdo nutí něco, co nechci, ale nakonec mi to samosebou přece pomohlo, nebo zjednodušilo život. Tak se na to hlupáci bez rozumu vždycky chytnou a já pak užírám provize z jejich hlouposti. Co na to říct. Budou to zase nekonečný hodiny plný slov, plků a keců. Člověku by z toho praskla hlava.
    Po práci stejně jako dneska si chodim koupit pár piv, posadim se do parku a vychutnávam si západ slunce a konec dne za pomalýho a nenápadnýho otupování mysli alkoholem. Byly časy, kdy sem hodně žvejkal a polykal papíry. Takový ty malý s obrázky. Nehulil sem po práci na lavičkách trávu jako moji hipízácký kámoši. Nedělá mi to dobře, ale papírky - to je jiná. Pojídal sem je v tejdnu a hlavně o víkendech. Bavilo mě to dlouhou dobu, ale přišla doba, kdy mi bylo zle už i z toho. Takže jsem to ukončil. Teď už jsem čistej. Vážně. Už dva tejdny sem nic neměl.
    Dorazil sem domu za tmy. Naházel jsem do sebe játra s rejží, dvě piva a proklikával jsem se programem v televizi, kterej byl všechen do jednoho úplně stejně zábavnej. Zábavnej jako Karel Šíp. Nemělo teda smysl se dál pokoušet zabavit. Jsem unavenej a kdybych si nic nedal a zůstal vzhůru, tak bych zejtra čuměl tak, jak čumí vokoun právě z vody vytaženej. Vypnul sem bednu a zapálil sem si cigáro v posteli. Vždycky před spanim je to stejný. Položit hlavu na polštář, natáhnout se pro krabičku, zapálit a přitom koukat z okna a nebo do stropu. Jediný co jsem si zapomněl je popelník a tak musim klepat popel do poloprázdný lahve s pivem. Vajgl hodim do vnitř a pomalu usínám.
    Ráno se probudim napůl sám od sebe, napůl zatuchlym smradem. Podařilo se mi ve spánku nějak vylejt zbytek toho piva v lahvi. Vylitý teplý pivo a vajgly, to je vážně symfonie pro čichový senzory. Obzvlášť, když si tim polijete polštář, k tomu ještě sebe a v klidu si to takhle inhalujete nějakou tu hodinku. Důležitý je, že jsem si nedal k snídani naloženej filtr na chmelu. Jen nějak nepobírám, kde se vzal v lahvi druhej nedopalek. Nejspíš jsem před spaním u televize už moc nevnímal a tak sem si pivo dochutil. Rád bych se cejtil jako Sherlock, kterej by tohle samozřejmně rozlousknul do pěti minut, ale včerejší játra s rejží se chtěj podívat na svět a tak utíkám směr hajzl.
    Moc rád bych vám vyprávěl jak jsem se při kralování na trůnu cejtil, že mě to lehce natrhlo věnec a podobně, ale nestalo se tak. Všechno se dneska odehrává dost podobně  jako včerejší ráno. A to předvčerejší. A to před-předvčerejší. Znáte to. Pochybuju, že někdo z vás má tak krásně pestrej život, že po ránu na hajzlu nemusí oklepat a vyndavat si prsty zabalený v papíru z řiti. Proto bych tohle ráno přeskočil. Nic zajímavýho. Vlastně bych přeskočil i zbytek dne a další dva dny k tomu. Jak králík, kterej při prcání musí hejbat prdelí sem a tam, tak i já jsem ve stejnym stereotypu přežíval dny.
    Když už je ale řeč o tom prcání. O dva dny dále jsem narazil v baru na jednu ženskou. Lehce přes čtyřicet. Tělocvik na škole měla už někdy hodně dávno, ale ta její gargantulovsky naplněná podkozenka a huňatý kaštanový vlasy pod ramena mi zapůsobily na senzor zájmu, až se málem zavařil. Odvedl sem si ji po pár hodinách konverzace a pití domu. Posadil sem ji na postel a začal do ní lejt panáky. Chtěl jsem ji vojet, protože jsem to už pár dní neměl a tohle je vždycky jednoduchá cesta. Sám jsem se držel v klidu s chlastem, abych si to mohl všechno hezky užít. Seděli jsme na posteli, v pozadí hrála potichu televize jako kulisa a ona se o mě opírala hlavou.
    "Víš s manželem už jsme spolu nějakej ten rok," začala. "Pořád spolu párkrát týdně šukáme, ale už to není ono. Neni v tom taková dravost jako na začátku. Je pravda, že jsme si bližší, a tak je to všechno mnohem uvědomělejší a je v tom souhra a láska, ale všechno je to tak předvídatelný"
    "Hmf,"  odpověděl jsem.
    "Proto ráda chodím do barů a vyhlížim si mladší chlapy. Jsou nevybouřený a rádi si hrajou s dospělejma ženskejma. A líbí se jim moje velký přednosti. Líbí se ti?"
    "Komu by se nelíbily, snad každej kluk je ujetej timhle směrem a má rád pořádný nalejváky. A ty tvoje jsou obzvlášť hezky nalitý"
    "A co zadek? Ujde ne?" A zaujala na posteli pozici na všechny čtyři. Prohla se v páteři a vyšpulila na mě tu její prdel.
    Natáhnul jsem ruku a pořádně jí zmáčknul ty její sedací partie. Bylo to příjemný. Začala s nima kroutit a ve mně se to začalo vařit ve stejnym rytmu, jako se vlnil její zadek. Vlítli jsme na to. Přál jsem si, aby si na sobě nechala jak punčochy, tak kozačky a spodní prádlo. Nandaval jsem jí zezadu. Stačilo dát proužek kalhotek stranou a vrazit ho do tý zralý broskve. Držel jsem jí při mrdání za kalhotky, jako bych držel koňský otěže a právě jsem hecoval koně k lepšímu výkonu. Napřáhnul sem ruku s tim, že tu děvku plácnu přes prdel, abych jí popohnal na rovince.
    "Jen poběž ty klisno! Tohle máš ráda ty kurvo, že jo?" Chtěl jsem j plácnout tak, aby měla mojí ruku otisklou na prdeli ještě vedle manžela, až budou společně koukat na velice zábavnej pořad s Petrem Rychlým. Plesknutí ruky o kůži se ale ozvalo dřív, než jsem se stihnul k tý houpavá půlce přiblížit. Zvuk vyšel z kuchyně. Stál tam takovej hromotluk. Asi metr osmdesát vysokej a sto kilo minimálně. Jeho ruka akorát dokončovala pohyb, jako by házel granátem co nejdál to jen jde. Pod něj se rychle zklátila mladší, drobná holčina. Ten granát patřil jí.

    "Tohle máš ráda ty kurvo, že jo? Líbí se ti, když na tebe ty mladý vošousti hrabou, že jo?" Vylejval si na ní vztek. Stál nad ní s postojem chlapa, kterej ještě řádně neuzemnil svýho protivníka. Chytil ji za vlasy a táhnul ji za ně nahoru. Hystericky brečela a upadla před něj na kolena. Přestal jsem mrdat svojí koňskou mrchu a nehnutě jsem zíral na situaci v kuchyni. Pořád se zvednutou rukou. Klisna nic nevnímala a rajtovala mi dál vesele na čuráku. Neměla dost. Běžela Velkou pardubickou a chtěla doběhnout první.
    "Já ti dám, že budeš nechávat ty čuráčky, aby na tebe hrabaly. Já ti ukážu, na co jediný ty máš nárok. Tady máš pořádnej kus maďarský klobásy, ty svině vesnická!" Zalomil jí hlavu jedním tahem vlasů dozadu, až se holka zaklonila. Pořád měla hysterák s otevřenou pusou. Vyndal maďara z kalhot a narval jí ho hluboko do krku. S ptákem v puse dostala ještě jeden granát zleva a druhej zprava. Nehybný tělo padalo k zemi a ten magor nad ní dál leštil svojí oháňku. Pomalu se mi jejich postavy vytrácely z dohledu a já pořád nehnutě čuměl do kuchyně. V tom mi začala řvát klisna na posteli a začala se svíjet a tahat za deku pod ní. Plácnul jsem ji konečně přes tu prdel. Vytáhnul jsem ho z ní a postříkal jí celý záda až po vlasy. Upadli jsme vedle sebe, zapálili cigáro a já pomalu za neustálýho pohledu do kuchyně začal pomalu usínat na těch obřích vemenech. Někde už v dálce jsem slyšel poštěkovat psa.
    Ráno jsem se vzbudil. Mamina už nikde, jen její kalhotky byli obtočený kolem stolní lampy a na nich rtěnkou obtisknutý rty přesně v místech, kde jsem  ještě v noci uveleboval svýho ptáka. Chtěl jsem se dojít vychcat a všiml jsem si třech obtisků tlapek od psa. Byly tam jen lehce od bláta a směřovaly k posteli. Koberec před postelí byl rozválenej. Cestou na záchod jsem byl celej nesvůj a s divnym pocitem jsem ze sebe šel vypustit tlak. Ulevilo se mi a mohl jsem se jít připravovat na další prosezenej den v práci. Bylo mi hrozně divně. Motýly jsem neměl jen v břichu, ale i v prdeli, a kdyby mi tady ta zrajtovaná klisna nenechala svůj označenej suvenýr, tak bych nedokázal věřit ničemu, co jsem měl z předešlý noci v paměti.
    Za sebou jsem měl docela náročnej víkend. Ráno a odpoledne vojebávačka v práci. Večer a noc v barech s lihovinama a k tomu jedna velice milá sedmnáctka, který se zalíbil můj upřímnej náhled na tenhle pošahanej svět. Doma mi za to ukázala její pohled na správně provedenou masáž, která obnášela i smetanu z mojí tuby až do její huby. Seděl jsem večer po táhnoucí se neděli v křesle a poslouchal jsem v nostalgický náladě hudbu, na který jsem si ujížděl před pár lety. Na uších sluchátka a v uších vypalovačky od Prodigy. Po námrdu Diesel Power s Kool Keithem jsem přeladil na rap, kterej jsem za pár let projel křížem krážem od klasickejch věcí až po elektronický experimenty a temný samplovaný linie. Právě jsem poslouchal Dance with the devil od Immortal Technique s krásnym samplem od Sebastiána Bacha, když na mě přišla malá potřeba. Dal sem pauzu na přehrávači, sundal sluchátka z hlavy a zůstal nehybnej v křesle. Měl jsem mráz po celejch zádech a chlupy na těle v pozoru, jakoby chtěli z mýho těla vystřelit ven. Ta melodie od Johana naprosto jasně hrála z druhýho rohu pokoje. Když mi odmrznul krk, otočil jsem se tim směrem, kde seděl chlap u klavíru. Celej v černym, u nohou pes a s naprostou elegancí notoval Bachovu sonátu. Bylo mi z toho zle a točila se mi hlava. To přece neni možný, aby tohle byla pravda. Nezval jsem si žádnou návštěvu, neměl jsem nikde před bytem ceduli "den otevřených dveří" a už vůbec jsem neměl doma klavír. Ta postava se mi v kombinaci s motáním hlavy jevila jak v mlze, ale hudba byla úplně jasná a čistá. Chtěl jsem před tím zavírat oči a vzpamatovat se, ale i s víčkama u sebe a v naprostý tmě mi probíhala každá nota sonáty ošima až do slabin. Pochcal jsem se na místě, nemohl jsem to ovládnout. S proudem moči po stehnech jsem se zvednul a snažil jsem se dojít k tomu chlapovi, abych se přesvědčil, že to je jen halucinace a nic víc. Udělal jsem pár kroků směrem k němu a zvednul se ten jeho pes. Zaštěkal na mě. Polekalo mě to tak, že jsem zavrávoral dozadu a proběhnul jsem pootevřenejma dveřma na balkon. Zakopnul jsem o práh a svalil jsem se na zem. Hudba přestala hrát. Viděl jsem, jak na mě oba zíraj. Pes s pěnou u huby a chlápek, co měl naprosto nehybnej výraz ve stařecký tváři. Připadal mi trochu jak ten cholerickej dědek Kraus z Pelíšku. Měl tak devadesátku na krku, kůže na něm visela jako stará šunka na háku a oči měl naprosto bez jiskry. Byly naprosto prázdný. V bělmu se jen hodně matně objevovaly náznaky barev. Byly doširoka rozevřený, zakalený, ale jejich přítomnost mě probodávala pohledem stejně, jakoby nůž probodnul mojí levou půlku. Zvedal se ze židle a línym krokem se ke mě přibližoval. Tlukot srdce jsem skoro polykal na mandlích. Zvednul jsem se z tý studený podlahy a snažil jsem se zamáčknout co nejvíc do zábradlí, abych se dostal od toho dědka co nejdál. Pořád mě provrtával pohledem, kterej nebyl ani trochu přátelskej. Byl už u balkonovejch dveří, překračoval práh a natahoval ke mně ruku. Otočil jsem se a díval se z balkonu dolů. Podemnou byli čtyři patra a já přemejšlel, jestli mám na výběr jinou možnost, než se pokusit dobře dopadnout.
    "Víš, že nenávidím, když mě rušíš při hraní na klavír synu," řekl vykouřenej, chraplavej hlas s ledovym klidem.
    Znovu se mi zamotala hlava. Na těle jsem pocítil ledovej dotek kostnatý ruky a pak už jen pár vteřin  ledovýho větru podél celýho těla. Do ticha se ozvala dutá rána a zakřupání kostí, co znělo jak šlápnutí na suchou větev. V posledních okamžicích vědomí jsem se díval z chodníku podél domu nahoru. Ve čtvrtym patře jsem si všiml otáčejícího se starce na balkóně, kterej byl oblečenej do černýho obleku. Odcházel a v jeho blízkosti se ozvalo nadvakrát mohutný zaštěkání.