sobota 15. února 2014

Malá úvaha

                                                         *** Malá existenční úvaha ***

    Jistě si každý z nás už někdy pohrával s tou myšlenkou "Co kurva dělám na tomhle světě. Jakej je smysl a podstata toho všeho?" Bylo by divný, kdyby se nad tim člověk občas nepozastavil. Chtěl bych se na to podívat z trošku jinýho úhlu. Jsem lidská bytost, která byla jak všichni ostatní vyvrhnutá na tenhle svět mezi další miliony lidkých bytostí. Většina z nás nezačala se zlatým nočníkem u prdele a v naprostý chudobě jsme začali dělat první kroky. Největší chudobou, kterou ovšem trpí většina naší společnosti je chudoba informační a citová. Už v předpubertálním věku jsem si začal všímat věcí, nad kterými se někteří nepozastaví za celý život, ale ty věci tu nepopíratelně byli a jsou. Každý den je vidím tak jasně, jakoby se na ně dalo sáhnout. Z toho důvodu mě zaráží, proč jsou ostatní tak slepí. Jak je možný, že věci tak zřejmé jsou tak přehlížené a nikdo s nimi nic nedělá? Pokud má člověk štěstí a komunikuje s ním rodina. Pokud má ještě to štěstí, že jeho rodina neni složená z negramotných osobností, je tu šance, že se setká s prvními domestikacemi již v předškolním věku. Co ale ti ostatní? Ostatní co jsou vhozeni do uzavřené místnosti společně s dalšími věkem shodnými človíčky, kteří stejně jako všichni ostatní kolem nemají páru proč jsou tam, kde jsou a co se od nich očekává. Jejich prvním zdrojem informací jsou tedy učitelé a učitelky na školách. Jaké informace jsou ale do takto malých lidiček vtloukány? Uslyší něco o tom, jací mají v životě být? Dostávají možnost rozvíjet své dovednosti a koníčky? Snaží se jim někdo pomoci zdokonalovat se v tom co mají rádi a založit tvar budoucímu diamantu, který by se z nich mohl stát? Bohužel tomu tak není. Ano naučí se dovednosti, která jim v budoucnu pomůže spočítat a překontrolovat všechny své končetiny a prsty na nich. Naučí se vnímat tvary na papíře, kterým později říká písmena a díky nim se může učit a své poznatky předávat dál. Po zbytek doby však jen slyší co se smí, co se nesmí, co je správné a co špatné. Většinou od osoby, která je ve svém životě všemi těmi pravidli natolik dezorientovaná a nesvobodná, že učit tyto pravidla dál je skutečně životu nebezpečné. Nic to ale nemění na faktu, že malý človíček se jimi nejspíš začne sám řídit. Podklad pro robotismus a papouškování je úspěšně zakořeněn.
    Po tomto základním "vzdělání" přichází "vzdělání" střední. Osobnost a duše by měli být naplňovány vědomostmi, které mu pomohou být ještě větším a lepším člověkem. Problém je ovšem v tom, že zde začne čistá specializace lidského robota. Další problém je ale v tom, že v převážné většině případů je tato specializace prováděna v oborech, které vůbec nejsou spojeny s charakterem a osobností každého z nás. Hraješ už od mala na hudební nástroj a tóny, které dokáží nejen v tobě samotném vyvolávat důležité pocity, ale dokážeš jimi oživit i duše již zapomenuté v okolních a starších duších. Duš, které se již zdáli být neodvratně mrtvé ve schránce lidského obalu? Zapomeň na to a vyřeš tuhle rovnici o dvou neznámých. Od mala jsi rád poslouchal příběhy a životní zkušenosti druhých a zkušenějších, všechny si je pamatuješ a máš
schopnost barvitého popisování příběhů, že se každý cítí při poslechu být součástí vyprávěného celku? Zapomeň a všímej si raději navrhování spalovacích motorů. Další nevhodné domestikace jsou upevňovány do našich myslí a naše přirozené dovednosti a zájmy jsou potlačovány. O to horší je situace vzhledem k tomu, že pod výhrůžkami o zničeném životě a hrůzné budoucnosti jsme vedeni za "smyslem" který je nám později na papíře číselně zhodnocen. Bez tohoto důkazu o odborném rozebrání duše údajně nebudeme mít v životě nikdy nic jednoduché. (a to nebudeme mít ani tak)
    Ať už jste byli směřováni k tomuto cíly s jakýmkoli výsledkem jsme vrženi do další etapy. Údajně už tu jde o skutečný život. Naprosto nepřipraveni. Naprosto netušící co bude následovat     v následujících dnech, letech, jsme vrženi do světa, který ani vzdáleně neodpovídá ničemu na co by jsme byli za těch x let "učení" připraveni. Nikdo o tom s námi nemluvil, nikdo nás nepřipravil na to, že v tom skutečném životě půjde doopravdy o život. Všude kolem jsou jen krvelační supi a hyeny smějící se každému našemu pádu na tvrdou zem. Pod dalšími výhružkami o odebrání ještě většího osobního prostoru, ublížení na těle i duši posloucháme svině přežrané natolik, že jim zbytky vytékají z každého tělesného otvoru. Naše životy začnou býti bojem. Bojem o přežití na planetě plné zvěře.
    Některým z nás z toho začne být dosti zle. Z nějakého důvodu (ať už je to zanedbání zájmu rodiny o svého potomka. Situace plné hněvu, lží nebo ubližování psychické i fyzické) začnou tito lidé vidět více "skrz". Vytvoří se jim schopnosti pomáhající přežít a rozlišovat. Pohlíží na situace, lidi a věci jinak, než méně domestikovaní jedinci. Využívají této schopnosti nikoli k destrukci všeho kolem, ale k obranému postoji,
který jim dopomáhá k co nejmenším ztrátám na lidskosti. Prochází mezi strachem vycvičenými lidmi a nejsou schopni přijmout ovčí (většinové) myšlenky a postoje k světu kolem nich.
    Těm bystřejším již došlo, že se mezi tuto skupinu lidí řadím i já. Dle mého názoru je nejhorší "věcí" co kdy tuto planetu potkala ta věc, kterou nazýváme člověk.
    Nevěřím hodnotám, které ostatní považují za samozřejmé. Nevěřím v žádného boha ani nadlidskou bytost (podle mě ani Keanu Reeves není takový machr jak se zdá), který by nás stvořil, vedl nás a dohlížel na naše správné plnění osudu. Pokud někdo takový je a má tu moc pomáhat nám najít správnou cestu, pokud má tu schopnost popostrkávat nás kam jemu se zamane a pokud při tom všem ještě stíhá vnímat co se kolem nás děje, tak musím říct, že tato bytost je největší kurvou ze všech možných kurev. Bůh a náboženství neni nic jiného než celek vytvořený člověkem pro jednodušší manipulaci s jedinci, kteří jsou zmateni.
    Nevěřím v informace, které jsou do nás vtloukány prostřednictvím novinových plátku a televizních reportáží. Jejich skutečná hodnota je asi taková, jako má smysl vlastnit hned první den otevřeného prodeje nový produkt od applu. S tím souvisí i podněty, které na nás formou reklamy působí na každém kroku a podvědomě nás nutí nakupovat věci, které vůbec nepotřebujeme a které rozhodně neudělají náš život lepší.
Na co jsou nám každým dnem dokonalejší a rychlejší produkty, když nám ani není dovoleno si jich dostatečně užít. Než se s nimi seznámíme a než nám dokáží dodat pocit falešné radosti, tak už jsou zastaralé. Proč se lidstvo snaží hnát pořád rychleji dopředu za něčím novým, když jsme ještě neměli možnost ani ochutnat to staré? Lidi by neměli sprintovat kupředu hlava nehlava, ale naopak by měli zpomalit až úplně zastavit, aby měli taky možnost se nadechnout a začít vnímat to všechno co už kolem nás je. Všímat si i toho, že za účelem naplnění něčích kapes bezhodnotnými papírky a čísli je ničeno vše kolem nás. Jsme hnáni do čistě materialistického světa, který nám na každém rohu dokazuje, že jen kupováním věcí si můžeme určit velikost našeho štěstí.
    Nikdo si neváží času, nikdo si neváží hodnot pocházejících z rozumu a srdce. Jsme hnáni do bezvědomí v osmi až dvanácti hodinovém pracovním dni za účelem shromaždování bezvýznamného, které pak utrácíme za nepotřebné. I přez to, že je známo, že lidské možnosti jsou omezené zhruba jen na čtyři pracovní hodiny denně, při kterých jsme schopni soustředění a vytváření (ne)hodnot. Kradou náš čas, protože pak nejsme schopni věnovat se tak obyčejným věcem, jako je například chůze přírodou, četba, nebo jiné hodnoty dodávající nám klid a pohodu. Systémově je naprogramované odebírat nám všechno co nás dělá šťastnými a nutí nás hnát se za potřebami, které nemáme.
    Říká se, že pomáhat si a být tu navzájem pro druhé jsou krásné lidské vlastnosti. Kdo z nás je však ochoten je opravdu nabídnout? Nikdo nepomáhá druhým k tomu, aby se měli lépe a už vůbec ne, pokud jde někomu opravdu o život. Všichni si vidí jen na své špičky bot a tváří se, že jich se to netýká. Nikdo nepodá pomocnou ruku, když už jsme dovolili stvořit si mezi námi takové zrůdy, které světem pobíhají jen za účelem ubližovat a škodit. Podkopáváme nohy blízkým, aby jsme mohli stát na vyšším stupni než oni. A oni podkopávají nás za stejným účelem. A co zájem o druhé? Kdo z vás může říct, že zná lidi ve svém okoli? Rodinu? Přátele? Nikdo nemá čas na druhé. V mém životě neexistuje nic co ostatní nazívají rodinou. Mohu říct, že mám sploditele, ale rodinu nikoli. Mou rodinou jsou přátelé, které jsem při cestách životem potkal. Lidé, kteří mi byli něčim blízcí a sympatičtí. Mám však na ně v životě čas? Mají ho oni na mě? Ani má dívka, která je vedle mě už nějakou tu dobu. Žijeme spolu ve společných prostorách a vidíme se každý den. Ani ona neni schopna tu pro mě být kdykoli tak, jak by bylo třeba a já pro ni. Občas máme oba pocit, že ani nevíme s kým ten společný prostor obýváme. Nejsme schopni sdělit si naše myšlenky a pocity. Možná se jich bojíme, možná nás nezajímají, ale smutné to rozhodně je.
    Otázkou tedy je: "Co na tomto světě, v této době a za nelidských podmínek, plných utrpení, zklamání a lží, má smysl? A jaky?" Existuje jen jeden jediný život, který je na naší planetě. Ten život tvoříme my všichni. I ty. I ty. I ty. I oni! Za čím to ale jdeme? Proč se snažíme našemu společnému životu jen škodit, když by jsme se měli spíš učit tomu, jak spolu všichni vycházet a být šťastní? Proč si to všechno od narození až do zkonání necháme líbit? Jsme divní tvorové. I divoká zvěř spolu vytváří pevnější a sehranější smečky, než čeho jsme schopni my lidé. Páni tvorstva prý. Pche! Všude kolem jen bída a utrpení a můžeme si za to sami. Proto mě prosím všichni kdo jste dočetli až sem omluvte, že občas mívám pocit, že lepší by bylo vůbec se nenarodit, nebo to tu co nejdříve zabalit a odejít na druhou stranu. Připadám si jak krysa plující mezi zvratky! A pokud po přečtení těchto myšlenek, které mi každý den prouplouvají mou myslí, budete mít pocit, že mě znáte, nebo že mě můžete soudit, tak si pamatujte, že pravda je jen jedna. Neuchopitelná, nepopsatelná a rozhodně nemáte v prdeli o díru navíc, aby jste mě mohli soudit. Moc bych si přál být lepší člověk, ale nedáváte mi jinou možnost. Ale v tom případě asi ani já vám.
    Hezký den přeju všem těm, kdo v tomto slohu neuvidí nic jiného, než možnost jak si do někoho rýpnout nebo ukazovat prstem.

Žádné komentáře:

Okomentovat